Dvě ženy z Liberce, které druhá světová válka postavila na opačné strany barikády a poznamenala jejich životy, hledají cestu ke smíření. Dvě ženy, dva rozdílné osudy, dva pohledy na jedno město v proměnách dvacátého století. „Jsem Evropanka, která žije v Itálii, ale často se jí stýská po její vlasti v severních Čechách,“ říká o sobě Němka Isa. Narodila se sice v daleké Indii, kde její otec před válkou pracoval, ale dětství prožila v Liberci. Po válce musela odejít. Přes třicet let na Liberec skoro nepomyslela. Když ale zemřela její matka a starší bratr, poslední lidé, kteří Ise zpřítomňovali pouto s vlastí, probudil se v ní neuvěřitelný stesk po domově. Nastala těžká krize identity. „Tehdy jsem se rozhodla napsat na adresu našeho domu – bývalého domu mých rodičů. Nechtěla jsem tam rovnou jet, protože jsem měla strach, že mě odmítnou,“ nastiňuje Isa cestičku, jakou se dostala zpět do Liberce. Liberecká židovka Edita jako dítě žádné rozdíly mezi Němci, Židy a Čechy nepociťovala. Na prahu dospělosti se však věci začaly rychle měnit. Před fašisty stačila uprchnout do Anglie, kde se dala do služeb RAF. Po válce zůstala nějaký čas v Anglii, pak se vrátila zpátky do Liberce. Zde jednoho dne potkala i Isu. „Na ten první moment našeho setkání nezapomenu,“ vzpomíná Isa. „Byla jsi strašně skeptická. Řekla’s mi: co chcete od Židů? Tak jsem si pomyslela – ta je ale upřímná, ta hned řekne, co si myslí.“ Režisérka Blanka Závitkovská natočila příběh dvou žen ze severních Čech, který překračuje hranice regionu. Oživuje historickou paměť národa. Je emocionální výpovědí o hledání domova a cesty ke smíření. Snímek natáčený vedle domácích lokací také v Itálii využívá cenné archivní záběry.

Režie

Režisér

Hrají