Jiří Krejčík (*1918) se ve svých třiadevadesáti letech vydává se svým synem kameramanem Jiřím Krejčíkem, ml. do Itálie. Putují po stopách první společné rodinné dovolené v létě roku 1968. Navštěvují Benátky, Cezenatico, Florencii, Řím a Vídeň. Na místech, kde děti kdysi objevovaly západ a rodina prožívala dramata okupace vojsky armád Varšavské smlouvy daleko od vlasti, režisér vzpomíná na své marné úsilí přesvědčit demokratický svět, aby nedopustil tragédii Československa. Rodina se tehdy pozvolna dostávala na cestu emigrace, dychtivě a v obavách očekávají zprávy z domova. Přicházejí rozporuplné informace i dezinformace. Režisér vzpomíná na období nacistické okupace i život v komunistickém Československu. Rodina řeší dilema jak dál. . . Až s odstupem mnoha desetiletí se dovídají, že v prvním týdnu okupace bylo usmrceno 100 Čechoslováků, 700 lidí bylo zraněno. V letech 1968 – 1971 emigrovalo více než stopadesát tisíc občanů. Pražské jaro neumlčely jen sovětské tanky. Ale k normalizaci přispěli i sami reformátoři kolem Alexandra Dubčeka. Normalizace připravila Československo o tvůrčí potenciál velké části inteligence, postupně na dvacet let změnila zemi opět v jeden velký koncentrační tábor s neprostupnými hranicemi, s komunistickými věznicemi a kontrolou médií i všech občanských aktivit. (oficiální text distributora)

Režie

Režisér

Hrají